Když v roce 1827 propukl ve městě Jeseník (Frývaldov) hladomor, nechal Josef Raymann, starosta města, podél pravého břehu Bělé ve snaze pomoci zmírnit důsledky krize odklidit suť, srovnat plochu a založit park. Kromě exotických stromů, vysadili také bukovou alej, později zvanou Alej nářků, odrážejícího v názvu bídu tehdejších přadláků a tkalců. V roce 1906 byl park včetně aleje předán firmou Regenhart & Raymann do vlastnictví a správy města, čímž se zpřístupnila tato unikátní alej také veřejnosti. Později, patrně po roce 1918 byla obdobným způsobem jako původní alej osázena i další část břehu řeky směrem k Tindalově prameni a náplavce. V roce 2016 se stromořadí stalo alejí roku Olomouckého kraje.
Buky jak se zdá, kladou důraz na spravedlivé vyrovnávání. Tyto stromy se dokážou na sebe v rámci procesu fotosyntézy tak dalece naladit, že všechny podávají stejný výkon, což není rozhodně samozřejmé. (…) Lhostejno, zda jsou mohutnější, či subtilnější, všichni příslušníci téhož druhu produkují s pomocí světla zhruba stejné množství cukru na list. K vyrovnávání dochází podzemní cestou, přes kořeny. Lví podíl na těchto transakcích mají houby. (Wohlleben, 2016)
Když jsem se před asi šesti lety poprvé setkal s informací, že se má kácet tato slavná jesenická alej, rozhodnutí jsem akceptoval s tím, že to dělají lidé, kteří věci rozumí. Postupně však začalo v rámci Smetanových sadů přibývat kácení stromů, které byly údajně nebezpečné, ale často ve výborném stavu nebo z pohledu pasportu zeleně dlouhodobě perspektivní. Červený dub u letního divadla, olše u Tindalova pramene nebo pamětní Goethův dub u tenisových kurtů. Ve všech případech se jednalo o kácení stromu jako celku, nikdy se nepřihlédlo k možnosti zásahu arboristy, realizace některého z typů stabilizačních řezů, či převedení na torzo.
Obr. 1 - Prostřední část aleje na nejstarším známém vyobrazení z roku 1909, tedy tři roky po předání veřejnosti (ještě bez opěrné říční zdi), a tentýž pohled v roce 1951 (sb. autora)
Právě tato jednoznačnost a černobílost - dobrý strom nechť zůstane, špatný nechť je zcela skácen - mne přivedla k otázce, zda skutečně musí být zásah správce zeleně vždy takto jednoznačný, obzvláště když se jednalo často o stromy se stářím přes sto a více let a výraznými obvody kmenů (senescentní stromy). Záhy jsem seznal, že totální kácení je až vlastně nejzazším řešením a mělo by se k němu přistupovat ve výjimečných případech. Zaujal mne proto fakt, že v našem městě se tato výjimka stala standardem(!).
Obr. 2 - Detail horní části Aleje nářku pod vilou Erwina Regenharta, kolem roku 1915 bez patrné dovýsadby další části aleje ve směru k Tindalově prameni. (sb. autora)
Určitá změna nastala v minulém roce, kdy podobně k totálnímu kácení odsouzený dub letní v blízkosti aleje, poškozený při vichřici, byl nakonec zachráněn po odborném posudku, doporučujícím několik zásahů. Že by to mohla být naděje pro citlivější zásahy i na dalších stromech a změna přístupu města k péči o zeleň mne potěšila. Obdobným posudkem prošly i další stromy, konkrétně blízké buky z Aleje nářků (Klimešová 31.10. 2021). Ačkoliv byl stav některých z nich seznán za krátkodobě perspektivní, byl zdůrazněn fakt, že je potřeba posuzovat alej jako celek a management jednotlivých dřevin byl označen za chybný přístup. Jako navržené řešení bylo doporučeno přesunutí cíle pádu a redukční řezy na daných stromech s tím, že by se navázalo zpracováním studie segmentové obnovy s rozvržením do etap. V případě senescentních stromů, jež jsou součástí aleje tak významné kulturní, historické i biologické hodnoty, se jednalo o rozhodnutí přistupující k údržbě v co nejkomplexnějším pohledu, jak lidských potřeb a bezpečnosti, tak širšího kulturního a historického pohledu.
Buky zjevně nevyznávají odstup, spíš naopak. Kmeny často nestojí ani metr od sebe. Koruny zůstávají malé a stěsnané, takže se i mnozí lesníci domnívají, že to stromům nesvědčí. Proto je skácením oddělují, což konkrétně znamená, že se odstraní ty údajně přebytečné. (...) Stanou se z nic samotáři. Kontakty se sousedy jdou do ztracena, protože jsou na místě jen pařezy. Každý pak hospodaří na vlastní pěst, čímž se značně prohloubí rozdíly v produktivitě. Slabší příslušníci komunity se tak dostávají do potíži. Ať už to má co dočinění s jejich umístěním, a nedostatkem živin, přechodnou indispozicí či genetickou výbavou, padnou snáze za oběť hmyzu a plísním. (Wohlleben, 2016)
Obr. 3 - Nahusto vysázené a křivolaké stromy nemusí znamenat hned špatný záměr. O sto let starší irská buková alej stejného charakteru jako Alej nářků patří mezi nejobdivovanější na světě. (zdroj: pelipecky.cz)
I proto mne osobně překvapil závěr soudního znalce ing. Mráčka ze 31.3.2022 ve věci posudku Aleje nářků, jednoznačně tvrdícího, že jediným řešením je okamžité totální a navíc bodové kácení. Přesto, že se jedná o oficiální dokument, nesplňuje náležitosti příslušné vyhlášky dle justice.cz, neuvádí zadavatele, příslušné otázky zadavatele, znalecký úkol, výčet publikací týkajících se dané problematiky, ani posouzení provozní bezpečnosti. Odkazuje na starou a již neplatnou verzi metodiky oceňování a konstatuje, že vitalitu dřevin nelze ve vegetačním klidu posoudit, ačkoliv částečně samozřejmě hodnotit lze, nebo přistupuje ke stromům z lesnického hlediska, kdy se takto s danými stromy v rámci města nepracuje.
Tento na první pohled neodborný (jak formálně, tak odborně) a účelový (zabývající se pouze jedním faktorem) posudek jsem konzultoval s arboristkou a dalším soudním znalcem z Mendelovy univerzity v Brně. Ti pak poukázali na výše uvedená fakta. Reakce místostarosty města pana Vlazla pak byla i přes upozornění na ony další vhledy jednoznačná: “Debata nad fundovaností soudní znalce je zbytečná. Oddělení majetku má vyjádření státem potvrzené autority, že je nutný bezodkladný zásah.”
Obr. 4 - Vstup do bukové aleje v roce 1930 a dnes. Povšimněte si neměnnosti “špatného” stavu prvního stromu po pravé straně, ale také skupiny stromů po levé straně. Je také patrný náklon prvního stromu vlevo. (sb. autora)
Pro mne a snad i pro další občany z Jeseníku z toho plyne víceméně toto - i přes snahu města přijmout zodpovědnost za zeleň moderním způsobem je tato čistě účelová a týká se vybraných dřevin. Dále se bude spolupracovat s lidmi, kteří svým přístupem trvale poškodí křehký prvek výjimečné aleje - v tomto případě panem Ing. Zdeňkem Mráčkem ze Zábřehu.
Obr. 5 - Prostřední část Aleje nářku v roce 1915 a v současnosti. Snížená hustota stromů je patrná na první pohled. (sb. Z. Smitala, foto autor)
Vhled Aleny Klimešové z Mendelovy univerzity:
“Jestliže se 12 plánovaných buků v hustém sponu aleje pokácí, tak určitě budou ty okolní poškozené. Ty se pak taky budou muset výhledově kácet.” Je tedy spíše v zájmu výhledově vykácet i zbytek aleje, nebo přistupovat k problému opravdu zodpovědně? S ohledem na to, že stejný soudní posudek ing. Mráčka doporučuje místo vzrostlých bukových stromů volit pro následnou výsadbu stromy s max. výškou do 15 metrů, můžeme očekávat také proměnu původního konceptu parku. Nejsem si jistý - ale musí mít i Jeseník normovaný park, jakých je po celé Evropě tisíce? Nemůže se brát ohled na specifika daného místa? Každý, kdo alespoň jednou v našem parku byl, tak ví, že naprostá většina stromů má výšku větší. Směr nám město ukázalo již dříve, a sice náhradní výsadbou v horní části parku několik let zpět, která dle odborného hlediska není pro náš park vhodná.
Závěrem chci říct, že samozřejmě přijímám fakt, že některé stromy aleje jsou ve špatném stavu a nezpochybňuji nutnost zásahu. Existuje-li však možnost, jak k celému problému přistoupit citlivěji, pojďme se do toho pustit. Je-li však zájmem majitele pozemku alej postupně kácet celou - viz oslabení aleje bodovým kácením - nechť se to řekne rovnou, ať víme co očekávat. Konečně, rád bych zdůraznil fakt, že v našem parku jsou stromy z pohledu provozní bezpečnosti mnohem nebezpečnější a ty se neřeší, proto nerozumím tomu, proč se musí kácet ihned právě v této aleji (26. a 27. dubna) a to bez přihlédnutí k novým a zásadním faktům.
Lukáš Abt